Byl to první rok, kdy jsme otevřeli Cestu bojovníka. Kurz měl své místo na táboření v blízkosti řeky Blanice u Vlašimi. Ve stínu mohutných stromů bylo ukryté malé údolíčko. Říkali jsme mu Údolí ticha, ale později se víc ujal název Údolí smrti.
Toho stínu bylo moc a kdykoliv zapršelo, brodili jsme se v bahně. Jedinou pevnou stavbou byl přístřešek pro ovce. Slunce nás zdravilo jen v druhé části dne a na druhém konci údolí. Sečteno a podtrženo: jeden přístřešek pro ovce + dvě tee pee. Takhle vypadalo první tábořiště Školy kojota, kam přišlo prvních 15 kluků.
Někde mezi nimi byl i David. Nebyl extrovert, neměl potřebu se zviditelňovat či si obhajovat nějakou pozici ve skupině. Ani nechodil s notesem a tužkou mezi zuby a horečně nevytvářel složité vzorce.
Až po dlouhé době jsem si všiml něčeho, co ho jemně odlišovalo od ostatních chlapců: rád se pouštěl do nových věcí, které ještě neznal nebo nedělal – opravdu si to užíval. A rád poznával nové věci, které jsme klukům předávali. Prostě ho to bavilo dělat. Bavilo ho tady být a zkoušet to. Skvěle zapadl do naší smečky a společně jsme se dostali až k finále ročního kurzu. Tím je přechodový rituál. Tento den za svítání odchází každý z chlapců jednotlivě na místo v lese, kde stráví celý den a noc. Bez ohně, bez jídla, bez kontaktu s ostatními chlapci. Zkuste se vžít do pocitů 12letých chlapců… Není to snadná zkouška.
Davidovi se tahle zkouška nepovedla. Začal dobře: zabydlel si své místo, postavil si přístřešek z provazů a igelitové plachty. Když měl hotovo, rozhodl se, že otestuje, jak je jeho místo připravené na noc. Vyndal si karimatku, spacák a vyzkoušel si, jak se mu v jeho bivaku bude spát. Dal si šlofíka. Když se probudil, slunce stálo vysoko a David zpanikařil. Myslel si, že je už druhý den a on zaspal. Začal hledat v lese nejbližší kamarády, aby zjistil, jak na tom je. A tím si zkoušku pokazil. V pravidlech bylo, že může přijít do základního tábora, ale že nesmí kontaktovat jiné chlapce. Tohle byla velká rána a Davida moc zasáhla. Neuspěl, zklamal, taková blbost a malichernost!
Když se druhý den za úsvitu všichni ostatní vrátili do základního tábora, ve vzájemném sdílení několika příběhů chlapců (už ne dětiček) zaznělo spousta zajímavých příběhů, a nakonec jsme jako kruh Davidovi jeho zkoušku uznali. Dostal doporučení, ať si zopakuje přechodový rituál příště.
A tím vlastně začala naše spolupráce. S Davida se stal asistent, přechodový rituál si užil následující rok a my jsme měli možnost poznávat další jeho dovednosti. Jednou z nich je jeho vize, že chce dělat design webových stránek. Domluvili jsme se a zhruba po šesti měsících máte možnost jeho dílo vidět. Webovou stránku www.mlynjamky.org udělal kompletně David (vše kromě textů). Za většinu fotografií děkujeme Adélce Zapletalové.
Jo, možná vás bude zajímat, kolik je mu let? Davidovi je 14 let.
První korálek, první příběh je u konce. Příběh o tom, že když dáte svému dítěti prostor, důvěru a svoji pozornost, začnou se dít věci!
Děkuji Ti Davide a jsem rád, že jsi s námi. Howgh.
Comments